Dva lide sli potemelou ulici a drzeli se za ruce. Dva lide, kteri o sobe
vedeli jen to, ze jeden bez druheho by tady nebyli. Dve karticky bez podpisu
drzeli a smali se zivotu. Sli pomalu, jak jen pomalu jit mohli.
Na druhem konci mesta, tam, kam se malokdo odvazi jit sam, stal smutne muz a
cetl. Nevedel, co cte, nechapal smysl pismenek, slov a vet. Nahle vzhledl od
knihy a spatril postavu.
Kdyz dosli na roh ulice, polibili se na dobrou noc a rozesli se kazdy do
sveho domu. Sli po pameti, nepremysleli, proc tam jdou, jen sli a tesili se
zase na dalsi den. Sli pomalu, nespechali.
Muz zapomnel na knihu a zadival se na postavu. Priblizovala se. S kazdym
krokem byla lepe videt. Priblizovala se, sla pomalu. Kracela stale k muzi s
knihou. Jako temny stin kracela tim mestem, kde dva se zrovna polibili na
dobrou noc.
Kdyz ulehli k spanku, bylo jim blazene. Nesmali se uz, jen lezeli a mysleli na
sebe navzajem. Ta myslenka na jejich tvarich znovu vyloudila usmev.
Nahle muz pochopil. Ulekem pustil knihu. Kniha spadla na zem a vypadl z ni
ctyrlistek. Uz ani nevedel, od koho vlastne dostal tenhle ctyrlistek, ale
bylo mu jasne, ze od nekoho, kdo ho mel velmi rad. Postava se blizila a muz
nevedel, co delat.
Usnuli a spali sladce.
Muz se obratil od postavy a zacal odchazet. Slysel, ze kroky neznameho
zrychlily. Dal se do behu a bezel, bezel pryc, pryc od toho mista. Na zemi po
nem zustala lezet kniha a ctyrlistek.
Az vyjde rano slunce, probudi se a vstanou do noveho dne. Bude krasne
rano, ptacci budou zpivat, a oni se radostne probudi. Nedovedi se nic o muzi,
jehoz nasli padleho vysilenim lezet v jejich meste. Nikdo se o nem nedovi;
nic neznamenal, byl jeden z tisicu obycejnych obyvatel toho mesta, nikdo ho
neznal, kdo by o nej stal?
Ti dva si i zitra jako kazdy den zajdou na caj a budou poslouchat Dvoraka a
tancit a zpivat a prochazet se po nabrezi a blaznit.
|
