Ahojte vsichni, kteri se nebojite pomoci, kdyz to nekdo potrebuje.
Stala se mne takova vec. Studuju v Praze, v patek jezdim do 130 km
vzdaleneho domova a v pondeli opet do skoly. Tak se to opakuje uz tretim
rokem. Driv sem to snad ani tak nepocitoval, ale posledni dobou me tizi
jakasi samota. Najednou nevim, kam patrim.
Od malicka me rodice varovali pred pitim alkoholickych napoju a podarilo se
jim ze me vychovat ukazkoveho abstinenta, za coz jim velmi dekuji. Na druhou
stranu jsem v zivote nebyl v hospode a zjistil jsem, ze jsem tak prisel o
sanci poznavat nove kamarady. Vubec me dela problemy jit nekam do spolecnosti.
Vyrostl ze me takovy samotar, pritom to neodpovida me celkem vesele a
lehkovazne povaze.
No a prave kdyz prijedu domu, tak nemam nikoho, s kym bych nekam zasel,
neco si zahral a tak. Znam mnoho lidi od videni, ale zadny opravdovy kamarad
mezi nimi neni. A ve skole je to presne to same. Casto ani nerozumim klukum, s
kteryma bydlim uz druhej semestr, hrozne me to mrzi. Stejne tak to, ze si
nedovedu povidat ani s mym spolubydlicim. Celej vecir si treba cte knizku, a
na moje otazky odpovida tak, ze se az citim trapne, ze na neho mluvim. Pak
vstane a zacne mluvit sam se sebou. No je mne z toho divne a stale hledam
priciny a chyby u sebe a z toho mam sebevedomi v kopru, tim padem nemuzu
sbalit zadnou holku...
No diky, ze jste docetli az sem, ze sem se mohl vypovidat.
Ahojte
Anonym
|
