Z hloubi me duse promlouvaji
pocity hudebniku jinych staleti
nejsem to ja kdo vede mou ruku
aby psala jak doznivaji
struny v srdcich jako prokleti
cloveka co nema ani kousek zvuku
Sedosedy den mi drnka na dusi
me oci se mhouri unavou
a jediny zvuk slysim porad
husta krev ve spancich mi busi
a jak proteka hlavou
vesmir dostava novy rad
Ziju myslenkou, co davno uz zemrela
stinem usmevu nakreslenem na tvari
ale vevnitr je smutek vodopadu
kdysi davno potkal jsem andela
a od te doby me oci nekdy zari
v pustych krajinach listopadu
------------------------------------------------------------------
Norman knyte
Le Petite Rire
|
