Devcatko, proc places,
zeptal se poutnik divky.
Ta jenom hlavu svou pozvedla
A jej oci nebyly oci devcatka,
Byly to oci zeny.
Proc jsi tak smutna, divenko,
zeptal se vesmir divky.
Vitr, co tvuj prach proseva
mym ocim necini dobre, vis?
Pravila divka.
Boli v mych ocich
skadli v mych vlasech,
Ale na me dusi me hreje.
Ja mam ho rada;
Ale on? - vzdyt zranuje me!
Proto ted placu...vis?
Vim, pravil poutnik;
Vim, odvetil vesmir;
Proc jsi tak smutny,
zeptal se vesmir poutnika;
Jsem prilis stary
Na tvuj pohled z dali;
Citim se znaveny, nemohu...
Snad jen divka by mohla...
I sel vesmir za divkou;
Divenko nadherna,
Pomoz poutnikovi, on te prosi;
Pozadal vesmir divku.
A ona - vsem navzdory - vyhovela.
Poutnik vyslysen divcinou nehou...
Spojila zivot svuj s poutnikovym
Splynula jejich tela i duse v jedno;
V celek mocnejsi nez vesmir sam,
A on se nebranil...
Svuj osud a velikost
jim odkazal, jimi milovan.
Pro neskutecnou hloubku jejich oci
se vzdal vseho, cim az dosud byl
- vesmirem -
|
